Nemá cenu popisovat, jak jsme smetli rezervu Tigers a navnadili se na odpolední duel s Břevnovem. Každý bral regeneraci mezi utkáními po svém. Někdo zůstal na hale, někdo vyrazil kebab a k Lízátkovi domů. Člověk by řekl, že když už vám kamarád slíbí odvoz z Pražské ulice kousek za autobusák, tak vás dopraví až na místo.

Jenže to by nesměl být Maxík, který nechal ubohé kamarády pod kopcem, aby stihl ze záznamu šestou zatáčku pátého kola první části kvalifikace závodu jeho milovaných formulí. Běží vám hlavou, že moc nechápete, o co jde? To trojice hladových chlapíků s pomalu stydnoucím kebabem v ruce v tu chvíli také ne.

Naštěstí odměnou bylo příjemné posezení v uklizeném obýváku a lahodná výběrová káva s profesionálním servisem pana Lízátka staršího. V tu chvíli každý cítil, že druhý zápas musí Draci zvládnout. Slovy klasika: „To nemělo kam uhnout!“

No...vlastně mělo. Málokdo čekal, že urostlí chasníci z Břevnova přivezou z Prahy hromadu písku, štěrku, cementu a vodu a umíchají tak silný a pevný beton, že i jindy mlčenlivý správce haly po zápase uznal: „Kluci, tohle rozbít, to musela bejt pěkná fuška. Jste hustý.“

Kdo byl v hale, moc dobře ví, o čem je řeč. Draci byli na balonku, pokoušeli se o střelbu, mačkali soupeře na jeho polovině. Bušili do zavřených vrat. Zkoušeli sbalit přísnou a nedostupnou slečnu na diskotéce. Chtěli papírovým brčkem za deště prorazit dírku u Capri-Sonne. Prostě se pokoušeli o téměř nereálné věci, u kterých musíte mít v případě úspěchu sakra velkou trpělivost a pořádnou dávku štěstí.

Když kluci z Břevnova zvýšili ve 23. minutě na 2:0, tribuny ztichly. Každý viděl ve tvářích hráčů i trenérů snahu a bezmoc zároveň. Naštěstí o chvíli poté zazářil ten, od koho byste gól čekali asi nejméně. Mladíček Ondra Firýt nachytal gólmana po zemi na přední tyči a zase to bylo jen o jednu branku.

Jenže dlouho. Sakra dlouho. Draci zkoušeli všechno, potřebovali minimálně dva body, ideálně tři. Až přišla powerplay, v níž dostal Routič balonek na mantinel a ranou z první srovnal na 2:2. V čase 43:04 (hraje se 45 minut). Lidi, to byla euforie! A diváci? Na hale byla atmosféra, že vedle v kumbále praskaly volejbalové míče. Nikdo však nevěděl, co přijde za malý moment.

Dominik „Lafata“ či „Laffita“ Bureš se zmocnil balonku u pravého mantinelu. „V klidu,“ řval Routič. „Dozadu,“ klidnil parťáka Lízátko. Karlos už se nadechoval, ale než se zmohl ke slovu, Dominik porušil všechna pravidla taktiky nastolené trenérem Dušanem Valem. Rozběhl se sám proti pěti stojícím obrům v bílých dresech a vyslal petardu do šibenice.

Hustý! Masakr! Vždyť tenhle klučina přišel do klubu teprve v průběhu sezony a má nejspíše více aut než startů za Áčko. V tu chvíli se stal hrdinou Dračího národa. Všichni skákali snad víc než později večer v Labíčku. Jen ještě bylo potřeba přežít závěrečný nápor Břevnova. Poslední slovo si nakonec vzal náš srdcař a matador Vojta. Lobem téměř přes celé hřiště trefil v čase 44:34 odkrytou bránu.

Teď už to vážně nemělo kam uhnout. Počítání posledních sekund sezony a následná ohromná radost. „Tohle je lepší než vyhrát třeba 10:0,“ zářil Dušan. Po kolečku a větě od bosse Aleše Růžičky bylo jisté, že můžeme slavit postup. Takže hurá se vyfotit, sbalit, dát věci do pračky a směr týmová večeře.

Co se dělo pak, už zůstane jen v našich hlavách a mobilech. Jak si přál Vláďa: „Ne že to budeš někam psát, k***o!“

Závěrem patří OHROMNÝ dík všem fanouškům, kteří hořovické florbalisty v uplynulé sezoně podporovali. Byli jste úžasní a věříme, že po prázdninách na všechno navážeme v ještě větším počtu. Nebojte, chceme vám dělat radost, takže teď (skoro všichni) dřeme, dřeme a dřeme!

!!DÍKY!!